Život...
Štěstí,sen a malou epizodu prožíval mi život.Sen,který nechal šumět vodu.A život připadá mi jako sen. Já nepláčů,vůbec nepláčů,to je jen smítko v očích mých. Já přece vůbec neplaču to je jen vločka sněhu,do kreré vkládám všechnu něhu,
ve které je i bodláčí. Amanův šíp zasáhl jeho srdce, do jejího se však netrefil. Štěstí má náhle ve své ruce.., pustí jej na
zem, jak z květů pyl. Jdu dlouhou smutnou ulicí ,je docela všední den. Proč vádí světlo zářicí ,proč znovu vidím
šťastný den ? Z továren zní lákavý ton saxofonu a vítr zuřící v korunách stromů .Náhle chci od života mnohem víc...,
chci den, jakých může být tisíc.